Digitální důkazy v českém soudnictví už dávno nejsou výjimkou, ale standardem. Záznamy z úředních informačních systémů – od spisových služeb přes datové schránky až po specializované registry – mohou být právně průkazné, pokud je prokázána jejich autenticita, integrita a spolehlivost způsobu, jakým vznikly a jsou uchovávány.

Evropské právo stanoví, že elektronickým dokumentům nelze upřít právní účinky jen proto, že jsou v elektronické formě. Klíčovou roli hrají kvalifikované služby vytvářející důvěru, zejména kvalifikované elektronické podpisy a pečeti spolu s kvalifikovaným časovým razítkem. U orgánů veřejné moci bývá dokument opatřen kvalifikovanou pečetí a časem, což zajišťuje prokazatelné určení původu a neměnnost. Takový elektronický dokument může mít povahu veřejné listiny, u níž platí domněnka správnosti, dokud není prokázán opak.

V civilním i trestním řízení soudy posuzují elektronické důkazy podle obecné volné důkazní teorie, důležitý je obsah a věrohodnost, nikoli médium. U záznamů z úředních systémů se proto zkoumá, zda systém splňuje povinné náležitosti, zda existují auditní stopy, kdo a kdy k záznamu přistupoval, a zda je možné ověřit neměnnost dat prostřednictvím kryptografických otisků nebo časových razítek. Datové schránky představují typický příklad, z nich pochází důkaz o doručení v podobě záznamu o dodání a převzetí, který soudy běžně využívají pro určení běhu lhůt. Technické formáty jsou podružné, podstatná je možnost nezávislého ověření.

České právo transponuje evropské standardy důvěryhodnosti do praxe prostřednictvím zákona o službách vytvářejících důvěru. Ten nastavuje parametry pro uznávání kvalifikovaných podpisů, pečetí a časových razítek, a tím i pro právní jistotu elektronických úředních záznamů. Paralelně předpisy o archivnictví a spisové službě definují, jak mají úřady vést elektronické spisy, aby byla zajištěna dlouhodobá čitelnost, dohledatelnost a integrita dokumentů. V důkazním řízení se pak uplatní obecná pravidla. Je-li listina veřejná, požívá vyšší důkazní síly. Je-li soukromá, lze její pravost prokazovat podpůrnými prvky, jako jsou protokoly systému, záznamy o autorizaci uživatele či elektronická razítka. Rozhodující není „digitalita“ sama o sobě, ale prokazatelný a auditovatelný životní cyklus záznamu od vzniku po předložení soudu.