Nejvyšší soud (NS) zásadním způsobem promluvil do výkladu pravidel pro odškodňování zdravotní újmy způsobené očkováním proti onemocnění COVID‑19. Zrušil rozhodnutí obou nižších soudů, jež podanou žalobu zamítly, a celou věc vrátil k novému projednání.
Žalobce požadoval náhradu újmy ve výši téměř 7,9 milionu korun za zdravotní problémy, které podle jeho tvrzení vznikly v důsledku aplikace třetí dávky vakcíny proti COVID‑19 v lednu roku 2022. Krátce po podání vakcíny byl hospitalizován s bolestmi v oblasti hrudníku a s diagnostikovanou myokarditidou. V dalším období popisoval celou řadu přetrvávajících obtíží – silnou únavu, opakující se záněty, zažívací potíže a dlouhodobé omezení jak v každodenním, tak v pracovním životě. Uváděl rovněž podstatné zhoršení kvality života a snížení schopnosti společenského uplatnění.
Soudy nižších stupňů jeho žalobu zamítly. Uzavřely, že zdravotní stav žalobce nedosahuje intenzity „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ ve smyslu, který zákon vyžaduje, a to především s přihlédnutím k relativně krátké době hospitalizace a k tomu, že při propuštění do domácí léčby byl jeho stav stabilizován.
NS rozhodoval poté, co Ústavní soud odmítl návrh na zrušení nejasných a vnitřně rozporných pasáží obou tzv. „očkovacích“ zákonů s tím, že výklad těchto ustanovení – s vědomím judikatury Ústavního soudu zdůrazňující nutnost hledání smyslu a účelu interpretovaného zákona – přísluší právě nejvyššímu obecnému soudu. NS proto jednoznačně odmítl přístup nižších soudů, které zákonnou podmínku vyložily nepřiměřeně přísně a v rozporu s účelem právní úpravy zakládající nároky očkovaných osob na odčinění zdravotních újem.
Podle NS nelze pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ chápat tak úzce, aby odškodnění přicházelo v úvahu jen v krajních případech, jako je bezprostřední ohrožení života nebo úplná ztráta soběstačnosti. Takový výklad by totiž v praxi znamenal, že právo na náhradu újmy by bylo fakticky nedosažitelné. NS proto zdůraznil, že v oblasti odškodnění v návaznosti na očkování je nezbytné tento pojem vykládat odlišně než v jiných právních oblastech, například při náhradách poskytovaných pozůstalým podle občanského zákoníku.
Posouzení nároku nemůže být podle NS opřeno o zjednodušená kritéria, jako je délka hospitalizace nebo skutečnost, že pacient nebyl bezprostředně ohrožen na životě. Klíčové je, zda očkování vedlo k lékařsky prokazatelné újmě s významným a dlouhodobým dopadem na život postiženého – tedy například k omezení jeho pracovní schopnosti, každodenního fungování nebo kvality života. Takové posouzení přitom nezbytně vyžaduje důkladné dokazování, včetně odborných znaleckých závěrů, které nižší soudy ve svém postupu opomenuly.
Dané rozhodnutí představuje výrazný posun ve výkladu odpovědnosti státu za újmu způsobenou v souvislosti s očkováním. NS v něm zřetelně odmítl tendenci zužovat okruh odškodňovaných případů pouze na situace zcela extrémní a zdůraznil nezbytnost individuálního a odborně podloženého posouzení každé jednotlivé věci.
Zdroj: TZ/nsoud.cz
