Automatizace rozhodovacích procesů prostřednictvím algoritmů a umělé inteligence (AI) představuje jeden z nejvýznamnějších trendů, který má potenciál zásadně proměnit fungování státní správy. Tato technologická revoluce však s sebou přináší nejen příležitosti, ale i významná rizika.
Implementace automatizovaných systémů ve veřejné správě může výrazně urychlit rutinní administrativní úkony. Například v oblasti daňové správy mohou algoritmy efektivně zpracovávat daňová přiznání. Finanční správa ČR již nyní využívá pokročilé analytické nástroje pro detekci daňových úniků, což přináší státnímu rozpočtu významné výnosy. Podobně v oblasti sociálních dávek může automatizace urychlit vyřizování standardizovaných žádostí.
Navzdory výhodám existují významné limity a rizika spojená s automatizací rozhodovacích procesů. Jedním z klíčových problémů je tzv. algoritmická zaujatost. Algoritmy se učí na historických datech, která mohou obsahovat existující předsudky a diskriminační vzorce. Pokud například systém pro posuzování žádostí o sociální dávky bude trénován na datech, která odrážejí historickou diskriminaci určitých skupin, může tyto nerovnosti dále prohlubovat.
Dalším zásadním limitem je otázka transparentnosti a vysvětlitelnosti algoritmických rozhodnutí. Zejména pokročilé systémy umělé inteligence založené na neuronových sítích často fungují jako „černé skříňky“, kde není zřejmé, jak přesně dospěly k danému závěru. To je v přímém rozporu s principy správního práva, které vyžadují, aby rozhodnutí byla odůvodněná a přezkoumatelná.
Právní rámec pro využití AI ve veřejné správě v České republice zatím není komplexně vyřešen. Evropská unie přijala Akt o umělé inteligenci (AI Act), který stanovuje pravidla pro využívání AI systémů podle míry rizika, které představují. Systémy používané ve veřejné správě pro rozhodování o právech občanů jsou klasifikovány jako vysoce rizikové.
Z etického hlediska je klíčové zachovat lidskou kontrolu nad automatizovanými systémy. Princip „human-in-the-loop“ (člověk v rozhodovacím cyklu) slibuje, že konečné rozhodnutí nebo alespoň jeho kontrola zůstává v rukou lidského úředníka, který může zohlednit specifické okolnosti případu, které algoritmus nemusí být schopen správně vyhodnotit. Otázkou je, zdali k tmu bude dostatečná vůle. Nejlepším řešením, jak se takovým problémům vyhnout, je minimalizace vlivu státu na životy lidí.
